Liberální demokracie věří, že politika je více či méně racionální diskuse vedená především ekonomickými zájmy účastníků. Předvolební diskuse, volby či jednání parlamentu jsou kultivovanou výměnou názorů, při níž je fyzická síla účastníků demokratickými mechanismy vykázána mimo.

Občas do tohoto světa vpadne nějaká ukázka moci jiné. Například když odbory vyhlásí stávku. Moc a vliv odborů se neodvíjí od jejich velikosti, ale od schopnosti poškodit své protihráče - zaměstnavatele. Tyto excesy ale většinou nemají dlouhé trvání. Zaprvé demokracie průběžně vytváří další mechanismy, jako je tripartita. Zadruhé ochota lidí dopustit se fyzické konfrontace stále klesá. A tak můžeme i u nás sledovat, jak výhrůžky stávkou ztrácejí svou váhu každým rokem. Výhry nejsou tak vysoké a situace není tak zoufalá, řekl by cynik.

Redukce politiky na parlamentní mechanismy je funkční přesně do okamžiku, než se objeví někdo, kdo se prostě na ničem domlouvat nechce. V našich dějinách máme učebnicový příklad takové situace. Komunisté v roce 1948 zvládli podpořit svou papírovou moc nejen převzetím bezpečnostního sboru, ale také vytvořením vlastní paramilitaristické organizace jménem Lidové milice. Dnes máme tendenci připomínat únorové události řečnícím Gottwaldem, přesnější by ale bylo je připomínat puškami milicionářů. Tak totiž vypadá jiná domácí politika: vítězí ten, kdo je schopen vést vítězně občanskou válku, anebo alespoň vyvolat dojem, že ji je schopen vést vítězně.

Podobná je i politika zahraniční. Ruská armáda okupuje Krym a Evropská unie (a my s ní) náhle musí dodat váhu svým tvrzením, a najednou žalostně selhává. Proč? Především proto, že ve střetu s politikou v širším slova smyslu není schopná svými běžnými prostředky nic prosadit. Rusko nevede spor o Krym s ekonomicky chladnou hlavou, vede jej se zapáleným srdcem a notnou dávkou zaslepenosti. Rusko je připraveno vést válku. EU ani naše země v tomhle ohledu prostě na nic takového připravena není. Ve skutečnosti tak ani EU, ani Česká republika žádnou skutečnou zahraniční politiku nemá. V prohlášeních čteme o zájmech a jejich obraně. Jenže pokud to má někdo brát vážně, museli bychom říci, co jsme ochotni zaplatit, a tady ovšem nastává trapné ticho. Nejenže nejsme schopni obětovat vůbec nic, ale ani nemáme čím vyhrožovat.

Jak z toho ven? Měli bychom ukázat, že to s naší politikou není jen hra. Měli bychom ukázat, že sice nechceme bojovat, ale že jsme na to všichni připraveni. Měli bychom znovu zavést povinnou vojenskou službu a vybudovat silnou armádu naši i Evropské unie. Jsou to kroky nepopulární a drahé. Jenže jen oba najednou umožní, aby měla Evropa zahraniční politiku, kterou někdo bere vážně.