V jistém slova smyslu jsou německý a ruský prezident historicky dokonalé protiklady. Gauck měl jako protestantský pastor v NDR paradoxně vždy svobodu volby, jak se zachovat. Vybíral si to, co považoval za dobré. Oproti tomu důstojník KGB Putin neměl nikdy možnost si svobodně vybrat, vždy už jednal v mezích, které mu určili jiní.

Zdá se, že ani o čtvrt století později na tom nejsou oba jinak. Gauckovo Německo je dnes zemí, která patří k nejvýraznějším obráncům liberální demokracie ve světě a s velkým pochopením se angažuje na poli lidských práv. Oproti tomu Putinovo Rusko se urputně snaží znovu si vydobýt místo na výsluní světové politiky. Avšak pouhá vnější síla pro politiku nestačí, k té je zapotřebí ještě vnitřní étos, který její síly směruje – a ten je v současném Rusku stále zřetelnější.

Motorem Putinovy politiky je nostalgie. Nostalgie po postavení a respektu, které tato velká země měla v historii. Za časů Sovětského svazu byl její vnitřní étos nesen představou věčné stráže a pevné hráze proti kapitalismu. A ještě předtím, v době carského Ruska, žila tato země z mesianistického mýtu a prožívala se jako ochránce tradičních hodnot před morálně zkaženým Západem.

Dnes je pochopitelně nemyslitelné, aby bylo Rusko socialistickou hrází proti kapitalismu. Ze strukturalistického pohledu mu tedy nezbývá mnoho možností. Pro liberalismus nemělo nikdy pochopení a vypjatý nacionalismus je v dnešním světě podezřelý, nehledě na to, že by mu bránil v utužování vztahů s bývalými svazovými republikami. A tak Rusko opět sází na tzv. obranu tradičních hodnot proti západní dekadenci. Podle Putina dnes mnoho národů reviduje své morální hodnoty a etické normy. V tomto kontextu není ruské tažení proti homosexuálům účelem samo o sobě, ale pouze výrazem toho, že to s obranou tzv. tradičních hodnot proti imorálnímu Západu myslí vážně.

Nostalgie je i klíčem k části české politické scény. Především je pak klíčem k vnitřní politice Miloše Zemana a jeho podporovatelů. I Miloši Zemanovi při návratu k moci nezbylo mnoho prostoru, jak se odlišit na politické mapě. I on nakonec sáhl po morálním pseudokonzervativismu, který zatím nejobludněji vybublal v kauze liberálního homosexuála Martina C. Putny. Současný vládní tanec mezi olympijským vejci jen pokračuje v této linii.

Zatímco Putinova nostalgie po velkém Rusku je pro nás nebezpečná, Zemanova nostalgie vyvolává v řadách mladší generace úsměv či znechucení. Jenže, jak napsal právě Joachim Gauck, lidé nepropadají nostalgii, poněvadž jsou hloupí, ale poněvadž se tím zbavují bolesti. Bolesti na ztrátou světa, kterému rozuměli, kde měli úctu a moc.

Proto se nesmějte hodnostářům, kteří dorazí do Soči. Politujte je.